Něco víc, než tok tetřeva...

16.04.2019

Letošní jaro jsem se chtěl věnovat trochu více tetřevům, které sice každý rok v období toku vídám, ale pořádnou fotku tokajícího kohouta se mi nedaří už několik let udělat. Letos jsem už tokající kohouty fotil, ale furt se mi nedaří na fotku promítnout to, co by jsem chtěl. To i přes to, že poslední tři roky mám 100% úspěšnost, pokaždé, když jsem šel na tetřeva, viděl jsem ho.

Letos jsem ale zjistil, že se mi to nejspíš nikdy nepovede. Zažil jsem totiž něco výjimečného, intenzivního, atmosférického, něco co na fotku nedostanu, něco víc...

Bylo ráno, ještě tma, když jsem vyrážel na lokalitu za tetřevem. Foukal vítr, hvězdy vidět nebyly a vypadalo to marně, neměl bych nikam chodit. Jenže už jsem vstal, spát už znova nejdu. Dorazil jsem na lokalitu a dostal jsem se do mraku, takže mlha, že bylo vidět jen na pár metrů, nárazovej ledovej vichr. Stromy se naklání a skřípou. Nevidím před sebe, nic neslyším. Hlavou se mi honí, že bych tu neměl být, vypadá to až nebezpečně. Dostavuje se i pocit úzkosti, ale jsem tu a chvilku tu budu, protože už jsem vstal a dostal se až sem. Slunce nevychází. Jdu a koukají mi jen oči z bundy. Zaslechnu houkat sýce rousného a blízko kolem mě prosviští dvě sluky lesní. Pak už dlouho nic, jen hukot. Občas se otočím, abych se ujistil, že jsem tu opravdu sám. Po chvilce se zastavím, abych se nadechl trochu v klidu a odpočal si. Mlhou a větrem se ale z rozvolněného lesa, na jehož okraji stojím, nese hlas tokajícího tetřeva. Zůstávám hypnoticky stát a přemýšlím, jestli se mi to nezdá, jestli ho nechci slyšet tak moc, že si to jen představuji. V tomhle počasí ho tak zřetelně slyšet asi ani nemůžu. Hlas se nese tou mlhou a já přemýšlím odkud. Nejde to identifikovat. Vítr tok posílá různými směry. Stojím tam tak dlouho až jsem si jistej, že tohle je realné. Vstoupím tedy z cesty do mlžného lesa, popojdu asi 50 metrů, skrz mlází a vývraty. Mlha a tma je stále stejná. Už jsem blízko, na bobku sedím zády opřenej o mohutnej smrk, cítím jak ho vítr pne a já ho myšlenkami podpírám, aby nepraskl nebo se nevyvrátil. Kolem mě všude intenzivně toká tetřev, ale já absolutně netuším, jestli je tři metry přede mnou na zemi, nebo zda je na stromě 50 metrů daleko. Nevím ani jestli je vlevo nebo vpravo, ale je blízko a je mu všechno to počasí jedno, on tam teď naprosto vládne. Jsem nejslabší článek v tom lese. Cítím se nicotně jako mravenec a současně jsem ve zvláštním úžasu. Zimu nevnímám, jen zírám do mlhy a do malého prostoru a soustředím se na zvuk. Vlastně ani ten pocit nedokáži popsat. Mělo to jakýsi přesah a ta celková atmosféra byla pohlcující. 

Zažil jsem tam cca půl hodiny něco, co těžko dokážu popsat a už vůbec to nedokáži přenést na fotku. Aby mě ten tetřev i po té půl hodině ujistil, že se mi to nezdá, slyším najednou křídla a kohout slétává, asi 15 metrů přede mnou, ze stromu a letí pryč. V lese už zas jen šumí a skřípou stromy. Mlha neslábne ale nepatrně světlá, slunce už jí trochu prosvěcuje. Po pár minutách odcházím domu se zážitkem, který byl výjimečný a pohlcující, ale zároveň vím, že ho nedokážu nikomu ani přesně popsat, aby to neznělo jakkoliv normálně. 

Chtělo by se říct, byl to "jen" tok tetřeva, ale ten časoprostor co to provázel a souhra těch všech pocitů a vjemů, pro mě znamenala jeden z nejintenzivnějších zážitků v přírodě. Úplně jiný pocit to byl, než euforie, radost, naplněnost nebo zadostiučinění. Neumím to pojmenovat...

Jeviště...
Jeviště...